Rád bych vyprávěl šťastný příběh se smutným koncem – o úžasném kocourovi jménem Milko, kterému jsme vždycky říkali prostě „Miláčku“. Je to evropský krátkosrstý kocour, ale s nádechem divoké kočky. To je obzvláště patrné na jeho dlouhých uších.
Měl velmi svéhlavou povahu, ale na druhou stranu byl také laskavý. Když něco chtěl, neustal, dokud to nedostal. Nejdřív jen mňoukal, pak křičel a když to nefungovalo, přišel a snažil se vás políbit.
Byl to docela lupič – po vybalení potravin lezl do tašky, která nedbale zůstala na podlaze:
Toto se vejde do kbelíku na čištění podlah:
Nebo se jen tak rozvaloval na počítačovém stole (dělal to často, což mě vedlo k závěru, že ten chlapec rád pracuje):
Nejraději spal na sedacím vaku, který se nakonec stal jeho majetkem, a přes hrubou látku měl přehozený starý fleecový župan:
A jednoho dne vylezl do již prázdné (zbytek bylo nutné vylít) krabice zpod výplně:
No, tady si jen tak odpočine:
Byl to úžasný kocour, který i po kastraci nepřibral na váze, protože byl tak aktivní. Existuje jedna vtipná historka: jednou na jaře, když mu bylo asi pět měsíců, jsme jeli na břeh Azovského moře. Pláž byla stále prázdná, takže jediní lidé tam byli místní psi, a to docela velcí.
Ten den jsme brali kočku na veterinární kliniku a bylo to pět minut chůze od moře, tak jsme se rozhodli se tam zastavit. Nejdřív jsem se bála, že nás psi napadnou, ALE!!! Náš Miláček se osvobodil a běžel k nim. Psi se rozprchli a ani se k němu nepokusili znovu přiblížit. Tuto vlastnost zdědil po divokých kočkách, protože jen ony jsou tak drzé a agresivní.
Bohužel v roce 2022 náš Milko zemřel při ostřelování Mariupolu, ale jeho památka bude žít ještě velmi dlouho...