Chata je útulné místo se zeleninovou zahradou, zahradou a malým domkem. Byl to přesně tenhle kousek přírody, jaký jsme kdysi mívali. Museli jsme ho prodat před více než 10 lety. Tehdy jsem byl ještě teenager a ničemu jsem nerozuměl. Kdybych se měl vrátit v čase, nikdy bych to nedovolil. Moji rodiče byli obyvatelé města a neradi se hrabali v zemi, ale moje babička na těchto akrech žila. Byla to ona, kdo mě naučil pracovat a dřít na zemi. Ale moje babička už dost stárla a chata začala pomalu zarůstat. Rychle se prodala téměř za nic.
Ale vzpomínky na daču zůstávají na fotografiích, o které se s vámi podělím. Často o tomto nádherném místě sním. Samozřejmě, všechno je tam skromné, místy i neupravené. Ale s babičkou jsme se do toho snažily vložit hodně úsilí. Výsledky byly ale minimální, pocházely od šestnáctileté dívky a třiasedmdesátileté babičky.
Měli jsme celkem 12 akrů. Na daču se to považuje za hodně. Typická velikost pozemku v našem regionu je 6 akrů.
Dacha měla všechno:
- dvoupatrový cihlový dům;
- místo pro automobily (parkování);
- vinice;
- zahrada: jablka, hrušky, třešně, švestky, meruňky, rakytník řešetlákový, arónie;
- zeleninová zahrada: okurky, brambory, rajčata, papriky, ředkvičky, hrášek, různé bylinky, cuketa, dýně, lilek, patison, zelí.
- bobule: jahody, rybíz (všechny druhy), angrešt, maliny, ostružiny.
- místo k relaxaci a vaření venku.
Jediné, co chybělo, byla poblíž vodní plocha. Zahrádkářská komunita byla postavena na místě prostého pole, bez vody v okolí.
Takhle vypadala naše dacha (vinice a samotný dům):
Zde je pohled do zahrady (3 fotografie):
Pohled na naši zahradu a dům našich sousedů:
Je samozřejmě jasné, že tam spousta věcí roste nedbale. Je tam spousta plevele. Ale věřte mi, že pro nás s babičkou bylo těžké vylepšit 12 akrů.
Pokud se pozorně podíváte na fotografii níže, uvidíte suché větve, které potřebovaly pořádně ořezat. Tento nefrit je ale už odumřelé dřevo:
Po tvrdé práci na zahradě jsem ráda zajímavým způsobem relaxovala – chytala jsem ještěrky! I když jsem vypadala jako opravdová dospívající „holka“, už jsem se líčila a prostě se honila za módními trendy, v tomto malém světě daleko od města jsem se proměnila v „malou sračku“. Hmyz, ještěrky, pavouci, larvy, mravenci, myši – všechny tyto ošklivé věci mě fascinovaly! Samozřejmě v dobrém slova smyslu. Nezabila jsem je; chytila jsem je, prohlédla a pak je vypustila.
Tady je moje „trofej“ (omlouvám se za ty obrovské nehty na fotce, říkám vám, že je to MÓDA!):
Chytil jsem tohohle malého stvořeníčka, držel ho v jedné ruce a druhou ho vyfotil. Mimochodem, na obranu ještěrek – jsou moc roztomilé a krásné! A jejich kousnutí vůbec nebolí, jen vás jemně štípnou. Existují ještě větší ještěrky – zelené. Jejich kousnutí je silnější, jako když vám štípnete prst kolíčkem na prádlo ze sovětské éry, ale i tak se to dá snést. A vůbec to není děsivé. Nechápu ty holky, co při pouhém pohledu na ně piště. Jsou to legrační malí stvořeníčka.
Teď vám ukážu naše sazenice. Samozřejmě, že veškerou výsadbu dělala babička. Já jsem jen pomáhala a snažila se vzpomenout si, co kam padlo. Také se sama starala o své sazenice. Pamatuji si, jak v zimě sázela na balkon spoustu malých květináčů: papriky, zelí, rajčata. Tolik sazenic... Pořád nechápu, proč tolik? Nikdo je nesnědl – většina z nich byla rozdána.
Stydím se to přiznat, ale nejsem moc dobrý zahradník. Ano, teď máme jiný pozemek, ale s jeho obděláváním teprve začínám a pořád na to nemám čas. Věci, které jsem v mládí dělala s babičkou, jsou dávno zapomenuté... Teď už sotva dokážu rozeznat sazenice zelí a rajčat. Ale určitě se do toho všeho brzy ponořím. Potřebuji ještě trochu dozrát a najít si trochu času.
Tak a tady to máme - zelí (nevím, v jaké fázi zralosti je, zdá se, že už má spoustu listů, ale hlávky se ještě nevytvořily, nebo by to tak mělo být?):
A tady jsou ty papriky, pamatuji si je, mají špičaté listy:
A tady, zdá se, rostou „rajčata“:
Moje babička je dříve přivazovala k rezavým kovovým tyčím (vidíte je na fotce), ale pokud vím, k kovu se přivazovat nedají – na slunci se hodně rozpaluje a rostlina se vážně spálí. No, kdo by to tehdy věděl...
Dále tu máme cibuli a česnek. Bylo ho tam spousta. Rostl všude! Asi sám. I když tam bylo pár záhonů se speciálně vysazenou cibulí a česnekem:
Další na řadě jsou okurky. Vždycky jsem se těšila na ty malé „pupínky“. Babička mi natrhala první malé okurky!
A teď vám ukážu bobule. Jsou nejkrásnější!
Tohle je ostružina. Babička jí ale říkala „Černá malina“. Rostla sama. Babička se ji mnohokrát pokusila zasadit, ale vždy bez úspěchu. Ale jednoho roku ostružina vyrostla sama a na úplně jiném místě.
Kde bychom byli bez všech oblíbených jahod? Existují dvě odrůdy. Jedna je pozdní, druhá raná:
Jahody samotné nejsou moc velké. Rostou mi na dači už dlouho, asi 15 let na stejném místě. Vím, že degenerují a je potřeba je pravidelně přesouvat na jiné místo a osvěžovat. Takhle vypadá jejich výnos:
Taky vám chci povědět o arónii. Nebo se možná v názvu mýlím. Moje babička říkala, že je to „jeřáb křížený s rybízem“. Bobule jsou neuvěřitelně sladké, přímo přeslazené! Nejsou svíravé. Jsou tak šťavnaté, že chutí skoro překypují! Jsou velmi podobné borůvkám. Uvnitř nejsou žádná semínka (nebo možná ano, ale necítíte je), jen ta nejšťavnatější dužina v ústech. Byla to moje nejoblíbenější bobule. Byla lepší než jahody. Snědla bych půl kbelíku! Nikde jinde jsem takovou bobuli neviděla ani nezkoušela.
Tady to je (roste / sestavuje se):
Tohle jsou naše nejdůležitější výsadby a sklizeň. Je toho mnohem víc. Určitě o tom napíšu později. Jsou tu také květiny, které jsme zasadili. Ale o tom později; už jsem toho tolik napsala a všechny jsem unavila.
Děkuji za vaši pozornost!